Již několik let se milovníci poezie scházejí ve svém volném čase na tzv. literární odpoledne v nejútulnější místnosti naší školy, a to v podkrovním ateliéru. Tady si pročítáme texty známých básníků, pokoušíme se je interpretovat a potom píšeme své vlastní autorské texty, které mezi sebou plaše sdílíme. A protože básněmi se v celé populaci zabývají prý jen dvě procenta lidí, není nás mnoho. Obvykle sedíme v ateliéru tři nebo čtyři. Když se zadaří, je nás pět.
Naše možná poslední letošní setkání však bylo výjimečné, protože bylo výjezdní. Dojeli jsme k hrobu básníka Ivana Martina Jirouse v Kostelním Vydří, kde jsme každý přečetli jednu Jirousovu báseň a ti, kteří měli odvahu, přidali i jednu svoji.
Naše další cesta vedla o dva kilometry dál, do Prostředního Vydří, kde měl básník svůj statek, který nyní spravuje jeho dcera Františka. Místu dala poetický název Statek uProstřed. V minulosti tu žila rodina Chalupových, těžce zkoušená komunistickým režimem. V devadesátých letech tu zase Magor pořádal bigbeatové festivaly, které pojaly až tři tisíce lidí.
Teď je ale vše jinak. Statek se proměnil v místo kontemplace a spíše tichých aktivit zaměřených do nitra člověka. Jednak zde sídlí společnost Teilharda de Chardin, jednak tu Františka nabízí svobodný prostor pro autory, umělce či neziskovky. Člověk, který se potřebuje koncentrovat na tvorbu, tu třeba může týden či dva pobýt a majitelce statku se odplatit například naštípáním dříví či jinou prospěšnou prací. Dá se říct, že se tu dveře netrhnou. Františka Jirousová, bývalá studentka naší školy, nás po statku provedla. Ukázala nám mimo jiné místo, kde básník Jirous hledal poklad a rozkopal kvůli tomu celou podlahu v hlavní místnosti statku. Zavedla nás také na půdu, kde postupně vzniká letní ubytování, a ohromila nás opravenou stodolou, která se nyní honosí úplně novými okny a vyhlídkami do Jihočeského kraje.
Statek v Prostředním Vydří je místo se silným geniem loci. Toho jsme jako básníci museli využít. Každý z nás si kolem sebe vytvořil poetický čtverec a sepsal text, který se nějak dotýkal nás samých i místa, kde jsme se ocitli. Za všechny uvádím báseň Martiny Zámostné, studentky kvinty, která reflektuje nejenom sílu mariánského kraje, kam po staletí putují lidé z širokého okolí, ale i nezapomenutelný čas rozkvetlých pampelišek.

Maria, matko, smiluj se nad námi
Čekám, až pampeliščí chmýří zas roznese svou bolest po kraji
Chyť mi přitom jedno do ruky,
ale nepořež se, prosím.

Maria, matko, slyším Tvůj dech, ozvi se mi
Říkáš, letošní pampelišky už odkvetly
ale já je vidím přímo před sebou.
Maria, matko, smiluj se nad námi

Přemýšlím, jestli se mi chce umírat na tak krásném místě
tady se cítím čistě a ne nejistě.
Maria, matko, proč mlčíš
Zvedám se z trávy s představou odejít

Pokrop mne, bojím se jít.
Maria, matko, smiluj se nad námi
a příští rok nenech pampelišky odkvést.
Maria, matko, nechej mě konečně spát.

Návštěva Statku uProstřed pro nás byla nezapomenutelným zážitkem, ze kterého můžeme čerpat sílu v dalších dnech letošního školního roku, nekompromisně se blížícímu ke svému finále.
Marta Veselá Jirousová